Sao Paulo -vůbec jsem do tohoto města neměl jet. Ani jsem nechtěl, ale můj kamarád Karel dostal těsně před našim společným odjezdem na jeho dovolenou parádní zakázku pro město Kolín. A tak bylo potřeba složit peníze na speciálně, pro to, vytvořený účet. A na to zase musíme na konzulát aby ověřil podpis a co navíc potřebujeme, poslat vše z konzulátu na datovou schránku banky. Chtěli jsme to udělat v Riu, ale tam není konzulát. Volali jsme tedy od honorárního konzula na nejbližší ambasádu. A ta je právě v brazilským Sao Paulu. Snad největším městem světa. Domlouváme si schůzku s paní Trnkovou. Letíme na poslední chvíli za celkem slušnou sumu snad každej 15000 Kč. Dost drahý, ale co už teď.

Konzulát ve městě skutečně stojí a tak jdeme dovnitř. Ověření podpisu není problém, platíme poplatek, ale odeslání na banku problém je. Paní myslím nezná datovou schránku. Jde se poradit k nadřízené. Po 30 minutách porady přichází a potvrdí předchozí verdikt. Je to prý soukromá věc a tak ať si jdeme věc dořešit na DHL.

Karel cosi říká o tom, že i ztráta pasu je přece soukromá věc a konzulát ji musí řešit, mimo to platí daně a teď je v nouzi. Žádá aby se paní konzulka přišla sama přesvědčit o naléhavosti situace. Opět čekáme a verdikt je stejný. Paní konzulka nám vzkazuje, ze na nás nemá čas.

Zato dostáváme zaručeně správnou adresu na poštu, kde prý funguje DHL. Sama paní Trnková tam občas zajde poslat si DHL.

Adresa správná, informace chybná. Zjišťujeme si nejbližší DHL a bereme taxi. Dobrejch 5 km. DHL zasláno, velmi ochotný servis.

Vracíme se jako zpráskaní. Couráme centrem města, hledáme taxi. Subjektivně – neviděl jsem méně příjemné město. Tak tady bych žít nechtěl. Vracíme se na letiště, dopravní zácpa jako hrom. Nestíháme letadlo. Letíme jiným a zmeškáme náš výstup na Cukrovou homoli.

Jestli ten kšeft Karlovi nevyjde tak ho přerazím.

Za další 2 dny voláme do Kolína zda je vše na místě. Není a ani nebude. Příjemný personál v DHL patrně netušil, že Česká republika neleží v Brazílii a tak poslal zásilku na okruh jejich, jinak kouzelnou a hlavně velkou, zemí. O Karla se pokouší mdloby. Tak nejdřív ignorace neschopného konzulátu a teď tohle. Kontaktujeme další konzuláty po naší trase. Už přichází v úvahu jen Lima (přesunuli jsme se mezi tím do Peru). Voláme na úřad, ale schůzka je nemožná. Paní konzulka je na služební cestě. Bohužel to není ani našim směrem.

Pořád vymýšlíme nové alternativy. Začíná mě to bavit. Stresovanej ani nejsem, nakonec v tom má peníze Karel (Promiň Karle). Tak jsem jen někdy rozčilenej. Přesunujeme se do Cuzca a naháníme telefonicky právníky v Sao Paulu, zda by mohli zaslat na banku oni, alespoň kopii smlouvy (před odesláním DHL jsem udělal skeny originální smlouvy). A tak nakonec řada ochotných lidí zasílá kopie na patřičná místa bance.

Karel nakonec zakázku dostal. Ale dokumenty bance došli za 5 minut 12. Dokonce od právníka v Sao Paulu a z DHL současně. Dnes (21.1.15) jsem s ním mluvil. Říkal že to konzulátu nedaruje. Ani já a tak píšu tohle povídání.

Tak ještě pár zajímavostí:

1/ Do Peru nesmíte s sebou brát dron. No, kdo by to taky dělal, že ano.  Všude se smí – Ekvádor, Brazílie, Bolívie, Chile, Argentina. Ale Peru ne. No ono to je nakonec úplně jedno. Dron nad 3800 mnn lítá nestandardně a havaruje.

2/ Pozítří letím na Kubu. Tam se zase nesmí brát GPS. Chápete to někdo? Kdo se v tom orientujete, poraďte?

Pro ty co neviděli snímek z poslední návštěvy Nepálu, přidávám link na pořad Objektiv, kde byl, teď v lednu, odvysílán. http://www.ceskatelevize.cz/porady/1096911352-objektiv/video/  V tomto komentovaném přízpěvku najdete mnohem více záběrů než se vlezlo mě, do asi 3 minut.

Přes den se teploty klidně vyšplhaly nad 30 st. C. A přes noc slunce raději nezapadalo, což bylo na jedné staně dobré, delší den na trekování a filmování, ale na druhé straně není vidět polární záře a celkem ne moc příjemné usínání. Alkohol drahý jak čert a ke spánku se člověk tudíž musí dobrat standardní cestou.

V zálivech kterých je zde mraky je neuvěřitelné množství ryb, hlavně tresky. Půjčujeme si člun a rybářské náčiní. Nedalo nám nejmenší práci nalovit za půl hodiny 4 velký kusy. Prostě berou kdy si vzpomenete. Je zajímavé, že se vytažení z vody ani moc nebrání. Norové na této rybě založili docela dobře prosperující průmysl.

Koupali jsme se s výjimkou pár dní, každý den a to i několikrát. Vedro bylo někdy fakt děsný. Hlavně mě. Například já si nevzal ani kraťase. „Bývalý kamarád“ Jirka, který kajakoval těsně před našim příjezdem na Lofotyech, nám podával zprávy o strašné zimě, poletování sněhových vloček apod. Podle toho jsem se zařídil. V mé výbavě tedy nechyběly goretex, několik teplých ponožek a teplej spacák. Vše k ničemu.

Když jsme na místo přijížděli, byla fronta jako Brno, pršelo, černá obloha – humus. Pak se vše roztrhalo a výsledek je vydět na snímku.

Teploty však vyhnaly z úkrytu neuvěřitelné množství neskutečně otravných hovad. Při filmovaní nebo ovládaní kvadry to byla řehole. Tolik jsem jich snad ještě nikde neviděl. Někdy jsme před nimi museli prchnout do auta. Ty co přišli s námi jsme citlivě pobili v interiéru vozu.

49°34’8.77″S 16°36’4.17″V