V minulém roce jsem se zastavil v hlavní megapoli Mexico city na celý týden. Naplánoval jsem si zachytit tento tepající kotel lidí, situovaný na náhorní plošině v údolí mezi okolními vulkány, v těch nejlepších barvách.

Snažil jsem se seznámit se a poznat tackeros (prodávají tacos), ale moc se mi to nedařilo. Záběry nebyly ty správný a musel jsem se s tackeros často dohadovat zda je vůbec smím filmovat. Vše se změnilo když jsem jim donesl na tabletu první krátký sestřih záběrů. Od této chvíle mě teď každý den vítali ke stolku a sami vymýšleli a režírovali záběry. Konečně se začalo dařit i filmařsky – ledy byly prolomeny.

Mimo záběry na přípravu mého nejoblíbenějšího jídla v krátkém klipu uvidíte nové timelapsy z Mexico City, Valladolidu a Yucatanu. Obzvláště ve Valladolidu se mi dobře pracuje a rád jej na cestě po Yucatanu navštěvuju. Město není veliké, je malé, vlastně takový městečko, lidi jsou příjemní a nikomu kamera nevadí. Tentokrát dělám timelapsy kostela a nějaké slavnosti s muzikanty. Ani se neptám o co jde. Mexičané jsou známí mnoha fiestami mnohdy bez nějakého hlubšího významu. Prostě se rádi baví, tančí, jí a často tady slyšíte jejich příslovečné maňana.

Z Mexika se ale také rád vracím, třeba zpět do USA. V USA jsou lepší silnice, s vyjímkou východního pobřeží se neplatí mýtné a vše tu má svůj řád a je zde pořádek. Po divokém a živočišném Mexiku je to uklidňující. Pero sólo por un tiempo.

Tentokrát jsem Big Apple navštívil po cestě z mexického Yucatanu. Bylo to už v prosinci. Po ránu bylo těsně nad nulou a přes den děsně foukalo. I když svítilo sluníčko, zima zalezla pod bundu. Z Mexika jsem jel jen tak na lehko. Crocksy, jedny prořídlý ponožky, tričko, feesku, kraťase a kalhoty. Mohl jsem si nějaký oblečení koupit u číňana, ale říkal jsem si, že to snad nějak proklepu. Vše co jsem měl, jsem na sebe nasoukal, kraťase na kalhoty, 2 trička a navrch fleesku. Nestačilo to. Nejhorší to bylo na Empire State Building. Tady jsem snášel nepříjemnej a chladnej vítr celý 3 hodiny. Proč tak dlouho? Dělal jsem noční intervalové snímkování z kterého pak vzniknou timelapsy. Opravdu jsem se celý zimou klepal, ale memohl jsem se ani schovat uvnitř ve 102 patru (je to skutečně 102 patro?). Kameru jsem musel hlídat před jakýmkoliv dotykem ostatních návštěvníků vyhlídky, kteří se courali sem a tam. I sebemenší pohyb kamery, dotek, by zaručeně zničil moje předchozí záběry.

To jsem ještě neřekl, že mi ostraha z bezpečnostních důvodů nedovolila s sebou vzít na vyhlidku stativ. A malý kapesní stativ jsem nechal někde v Mexiku. Tak jsem kameru usadil na takovu rampu a šňůrkou ji zajistil k zábradlí pro případ pádu.

Druhej den jsem od rána na na nohou, ale zase ta kosa. Jedu na Verezano Bridge. Dnes se běží Newyorský marathon.

Běžcům zima nevadí, přes most se zahřejí a pak to začne. Na konci mostu začnou účastníci závodu odhazovat vše nepotřebné. Rukavice, kšiltovky, kulichy, trička, mikiny, šustky, tepláky, bundy. A tak jako před 26 lety, kdy jem tu byl jako divák poprvé, jsem společně s bamáky sbíral vše co připomínalo moji velikost. Přeháním, ale pravdou je, že mi u nohou, mimo jiné, přistál kulich, rukavice a teplý ponožky (asi je někdo použil místo rukavic).

Od té doby nebyla zima ve městě už tak zlá. Zlatej NY.

Short movie from MEXICO. The movie include some fascinating shots of taco preparation and some timelapses from Mexico City, Valladolid and Yucatan peninsula. After my many visits to Mexico, I noticed that I like “tacos al pastor” over all.

Bolí mě záda, ale nedbám. Kluci lezci, se pokusí dokončit svoji novou cestu – cca 8 těžkých lanových délek. My trubci (doprovod) zkusíme obejít ledovec až k jezeru Viedma. Je to na 4 dny po ledovci, snad to vyjde. Jsem celkem dost, pozadu s filmováním. Ne že bych něco podcenil, ale ten ledovej vítr nám kazí plány. Dělat časosběry, sekvence a jiný vychytávky je téměř nemožný.

Například jsem chtěl zachytit jak vítr bere vodní hřebínky na potoku. Nemožný. Člověk při tom promrzne a ještě riskuje, že příjde o kamery. Není to ale jen Patagonií. Vzpomínám, že jsem se tu jedou s kamarády koupal v jezerech, kam bych dnes nevlez. To už je ale dost dávno – v roce 2002. Všichi tady věří v lepří počasí. Na druho stranu, prý tu někdy dokáže být taková svoloč, že nejde vystrčit nos víc než 2 týdny. Tak zatím to tak strašný tedy není.

Haj Hou

Dost mě tady překvapilo, jak se obec El Chalten, kdysy vesnice o par domech na konci světa, rozrostla. Taky je tu mnohem víc turistů, ale pokud člověk zamíří mimo nejvyšlapanější trasy, je klidně sám několik dní. A to se pak zase těší dolů do kempu, na sprchu, chatku a vynikající argentinský víno.

Haj hou.