Říkám si, že nevyzkoušet taxi browser – nejpopulárnější lokální dopravu, by bylo jako nepoznat Madagaskar. Je to levná doprava, která jezdí všude – tedy pokud vůbec stroj jede, nemá poruchu nebo nenapršelo a není průjezdná komunikace, anebo už nemáte ani floka.
Z výchozí stanice, se vyjede až se auto zaplní – že existují jízní řády jsou jen falešné pomluvy. Zaplněné auto znamená, že jsme natřískáni až po střechu a střecha je natřískána až kam až dosáhnou špagáty na upevnění šlapacího kola, různých beden , krabic a tašek s dobytkem.
Cestou se nabírají další pasažéři. Tam kde nás ještě včera sedělo 8 (Hyundai mini van) s řidičem, je nás najednou 15. Zajistil jsem si místo na sedadle pro 3, ale za chvíli jsme tu seděli 4. Už teď jsem seděl jednou půlkou na jakési tyči. Tyč nepříjemně tlačila.
Browser stále zastavuje a nabírá další domorodce. Po další kodině nás v autě už sedí 25. Na mém sedadle sedíme už po 5ti a proti nám do uličky se vměstnali další 3. Už tu není k hnutí -nohy se tlačí ze všech stran, pokud se jen kousek pohnu, přijdu natrvalo o zbytek svýho místa. V kabině pro řidiče sedí 4. Řidič nemůže přes haksny pasažérů (rozuměj – nohy) pořádně řadit. Raději se pouští do žvýkaní listů katy – místní měkké drogy. Řídí rychle a docela dobře. Je poznat, že cestu nejede poprvé. Zná i policajty, kteří jej nechávají projíždět za malý úplatek s pozdravným gestem. Na zadních – otevřených dveřích visí obrovská petlice a na ní závozník a další 3 pasažéři.

O hodinu později sedím v jiným taxi browseru, v Peugeotu 407 pick up. Je nás tu 27. Začínám chápat, že jakékoliv předsudky tu neexistují. Cestu si krátím pohledem na ostaní cestující. Přestože se neznáme a vidíme se poprvé, jsme jako staří známí. V autě se všichni smějí, jedí liči, které se zrocvna sklízí nebo žvíkaj katy (listy obsahují amfetamin a mají povzbudivý účinek). Ti, kterým to pohyb v autě dovolí, se snáží kvalitu listů katy posoudit jejím osaháním – prolnutím mezi prsty.
Teď už nesedíme jen vedle sebe, ale někteří na sobě. „Vyfasoval“ jsem snad největší krasavici v autě. Její váha určitě není nad 45 kg a to mi dávalo šanci přežít.
Vše má ale svůj konec. Po hodině jízdy i tato „lehká droga“ přestává tlumit bolest. Naznačuji to dívce, ta se ale jen nádherně usměje a řekne „ mora mora“ – pomalu pomalu.

Muj kamarád říka že správný cestovatel musí splňovat 3 podmínky: musí mít betonový žaludek, ocelový nervy a plechovou prdel. A tak ze zabejčím ještě více a vydržím až do cílové stanice. Plechová prdel je ale „na hadry“.

Ta vskutku úmorná cesta, na kterou jsem se tolik těšil, stála nakonec to za to. Teď, po celodenním odpočinku a koupání v hotelovém bazénu (naprosto nedosažitelný luxus pro domorodce) potkávám krásku na pláži. A tak vznikly tyto záběry.

Zdraví z Rameny Miloš

Cesta na jih od rýžových teras vede do oblasti s největším známým depositem safírů na světě – Ilakaky. Safírová horečka tu začala v roce 1979 a dnes je více než 50 % místní populace nějakým způsobem propojeno s důlní činností. Místo nepostrádá autenticitu. Mezi pradlenami se pohybují hledači safírů. S plechovými pánvičkami vybírají dno a hledají zbytky safírů. Rej barev. Těžba safírů začíná ve 30 metrů hluboké, ručně vykopané šachtě, široké tak akorát na spuštění vždy jednoho muže. Jestliže kopáč narazí na valouny, znamená to, že dosáhl na staré říční dno. Tady mohou být modré, červené, zelené nebo bílé safíry. Tento nález vede ke spuštění brigády dělníků, kteří výhradně ručně, bez použití techniky, jen s lopatami, krumpáči, motykami a kotlíky rozšíří důl až ke dnu. Slunce z nadhlavníku nemilosrdně pálí, z kopáčů stéká pot. Práce trvá velmi dlouho – až 8 měsíců. Přijdou li deště, stěny se sesunou a práce začne nanovo. Dělníci tohoto dolu jsou najímáni pokaždé vždy jen na jeden den a jejich denní výdělek je 50 Kč. Práce je sezonní – v době monzunů by ani neměla smysl.

Brzy ráno připlouvají ke břehům Morondavy pirogy. Oplachtěné i neoplachtěné. Na pláži se ryby třídí a hned prodávají. Národ, který toto místo  (jihozápad ostrova) obývá, je právě takový, jako jejich zem. Drsný, vedrem vycepovaný a nepřístupný, uvnitř však laskavý a přátelský.

Až 85% malgašanů je závislých na zemědělství, ale  jen pouhých 5% půdy Madagaskaru lze obdělávat. A protože nemá ostrov žádné hranice, jen Indický oceán, je pochopitelné, že rybolov byl od nepaměti významným zdrojem příjmů i potravy.

S trochou vynalézavosti, lze snadno uniknout přeplněnému hlavnímu městu a vyhnout se hotelovým komplexům a užít si  tak tento fascinující ráj na zemi. Na krátkém videu z Mauricia, je opět hlavním hrdinou kamarád Tono. Jeho dlouhé vlasy jsou vidět snad ve všech filmech Montany.

Náboženské rituály hrají v životě ostrovanů Mauricia důležitou roli. Největším hinduistickým svátkem na ostrově je Mahá Šivarátrí. Každoročně, na přelomu února a března, putuje na jezero přes půl milionu poutníků. Na místě zapalují vonné tyčinky a kafr, obětují jídlo a květiny Šivovi.

Někdo jezdí na Madagaskar na svatební cestu, jiný za potápěním. My jsme se rozhodli zkusit rybolov. Původně měl za prut zasednout a lovit Tono. Po chvíli ale dostávám příkaz od kapitána lodi, abychom se vyměnili. Sedám tedy k prutu a tahám rybu – nekonečných 30 minut. Pot ze mě leje a už po chvíli necítím záda. Kapitán mě polévá studenou vodou, pomáhá mi přitahovat vlasec a dává mi napít.

Samotnou rybu uvidím až teprve když ji dotáhneme společnými silami až k lodi. To již rezignovala. Naposledy zabojuje až po drastickém zahákování. Je mi jí víc než líto. Přestože jsem v lovu ryb naprostý amatér, je mi jasné, že proti takto vyzbrojené lodi moc šancí neměla.

Je to kousíček Evropy mezi Asií a Afrikou, místo, kde se setkává oheň s vodou a kde se křesťané potkávají s hinduisty a muslimové s buddhisty. Je to ostrov plný kontrastů – a všechny si našly své místo v tomto tropickém ráji.

Z hladiny modrého oceánu vyčnívají velkolepé hory porostlé tropickou vegetací, připomínající rajskou zahradu. Vévodí jim jedny z nejaktivnějších vulkánů na světě. Evropští mořeplavci toto místo nejprve pojmenovali „Ohňový ostrov“. Francouzský král Ludvík XIII. ho přejmenoval na Bourbon – a teprve po francouzské revoluci dostal jméno Réunion. Dodnes je jedním ze zámořských departementů Francie. Je to kousíček Evropy mezi Asií a Afrikou, místo, kde se setkává oheň s vodou a kde se křesťané potkávají s hinduisty a muslimové s buddhisty. Je to ostrov plný kontrastů – a všechny si našly své místo v tomto tropickém ráji.

Náš pilot tandemového paraglidingu, dělá tuto práci už 24 let. Pokud jsou dobré podmínky, létá denně, nejvíce v době prázdnin ve Francii – to se nikdo z pilotů nezastaví. Snadno se teď zapomene na to, že je na ostrově vysoká nezaměstnanost. S Tonem to měl pilot maličko těžší. Tono totiž moc nespolupracoval. Ani při startu, kdy si sedl předčasně do sedačky, ani při přistání, kdy z ní zase odmítal vysednout. No prostě Tono.

Při zvětrávání různých hornin, za tropického až subtropického klimatu, se střídáním deštivých a suchých období, vzniká Laterit. Jedná se o vyluhování  alkalických zemin obohacených oxidy železa a hliníku .  Krajina eroduje, zůstávají pevnější věže které se tyčí k obloze. Obsahují minerály pigmenty Okru, rumělky a červené. Obyvatelé Madagaskaru, Malagašané, je  používají jako přírodní barviva.

Kousek od největšího města na severu Madagaskaru Diego Suarez leží nádherné, opuštěné pláže Indického oceánu. Z možných výletů do okolí jsem  si vybrali  pláže  Les Trois Baies. Každou chvíli se koupeme, šnorchlujeme. Ke konci výletu se dostáváme na poslední pláž, kde nacházíme takovéto kamenné formace.

“Buď jako chameleon” , říká malgašské přísloví. “Jedním okem se dívej do budoucnosti a druhým do minulosti”. Někteří Malgašané se ale právě pro tuto schopnost chameleonů bojí a považují tyto tvory za čarodějné stvoření.

Chameleon je studenokrevný. Jeho nestálá tělesná teplota, závislá na okolí, s sebou přináší problémy – třeba s rychlým pohybem. Naproti tomu ale poskytuje chameleonům jednou velkou výhodu: Umožňuje jim vystačit si s daleko menším množstvím potravy, než jak je tomu u savců. Savci totiž většinu energie z potravy použijí k udržení tělesné teploty. Chameleon má na končetinách srostlé, vždy dva proti třem prstům sloužící k pohybu po větvích. Ke stejnému účelu slouží i chápavý ocas. Dalšími dovednostmi chameleona je změna barvy kůže a lovení kořisti na dálku díky „teleskopickému“ jazyku.

Lemures se souhrnně jmenují vývojově nejstarší poloopice, které v současnosti žijí pouze na Madagaskaru.

Jak se dostaly lemuři na Madagaskar není známo. Jisté je, že před asi před 75 miliony let, v době prapředků lemurů, už byl ostrov dosti vzdálený od jakékoli pevniny. Je mnoho hypotéz, jak k osídlení došlo, avšak pro žádnou z nich doposud nebyl nalezen přesvědčivý a jednoznačný důkaz.

Na Madagaskaru je 26 druhů lemurů a mohlo jich být ještě víc, ale dalších 15 druhů již prohrálo svůj boj s osudem a vyhynulo. Jejich silné nohy jim dovolují skoky až 7 m dlouhé.

Pokud Vás tento příspěvek zaujal a chtěli byste Madagaskar vidět na vlastní oči, Montana Club připravuje v dubnu zájezd. Bižší informace ZDE.