Sao Paulo -vůbec jsem do tohoto města neměl jet. Ani jsem nechtěl, ale můj kamarád Karel dostal těsně před našim společným odjezdem na jeho dovolenou parádní zakázku pro město Kolín. A tak bylo potřeba složit peníze na speciálně, pro to, vytvořený účet. A na to zase musíme na konzulát aby ověřil podpis a co navíc potřebujeme, poslat vše z konzulátu na datovou schránku banky. Chtěli jsme to udělat v Riu, ale tam není konzulát. Volali jsme tedy od honorárního konzula na nejbližší ambasádu. A ta je právě v brazilským Sao Paulu. Snad největším městem světa. Domlouváme si schůzku s paní Trnkovou. Letíme na poslední chvíli za celkem slušnou sumu snad každej 15000 Kč. Dost drahý, ale co už teď.

Konzulát ve městě skutečně stojí a tak jdeme dovnitř. Ověření podpisu není problém, platíme poplatek, ale odeslání na banku problém je. Paní myslím nezná datovou schránku. Jde se poradit k nadřízené. Po 30 minutách porady přichází a potvrdí předchozí verdikt. Je to prý soukromá věc a tak ať si jdeme věc dořešit na DHL.

Karel cosi říká o tom, že i ztráta pasu je přece soukromá věc a konzulát ji musí řešit, mimo to platí daně a teď je v nouzi. Žádá aby se paní konzulka přišla sama přesvědčit o naléhavosti situace. Opět čekáme a verdikt je stejný. Paní konzulka nám vzkazuje, ze na nás nemá čas.

Zato dostáváme zaručeně správnou adresu na poštu, kde prý funguje DHL. Sama paní Trnková tam občas zajde poslat si DHL.

Adresa správná, informace chybná. Zjišťujeme si nejbližší DHL a bereme taxi. Dobrejch 5 km. DHL zasláno, velmi ochotný servis.

Vracíme se jako zpráskaní. Couráme centrem města, hledáme taxi. Subjektivně – neviděl jsem méně příjemné město. Tak tady bych žít nechtěl. Vracíme se na letiště, dopravní zácpa jako hrom. Nestíháme letadlo. Letíme jiným a zmeškáme náš výstup na Cukrovou homoli.

Jestli ten kšeft Karlovi nevyjde tak ho přerazím.

Za další 2 dny voláme do Kolína zda je vše na místě. Není a ani nebude. Příjemný personál v DHL patrně netušil, že Česká republika neleží v Brazílii a tak poslal zásilku na okruh jejich, jinak kouzelnou a hlavně velkou, zemí. O Karla se pokouší mdloby. Tak nejdřív ignorace neschopného konzulátu a teď tohle. Kontaktujeme další konzuláty po naší trase. Už přichází v úvahu jen Lima (přesunuli jsme se mezi tím do Peru). Voláme na úřad, ale schůzka je nemožná. Paní konzulka je na služební cestě. Bohužel to není ani našim směrem.

Pořád vymýšlíme nové alternativy. Začíná mě to bavit. Stresovanej ani nejsem, nakonec v tom má peníze Karel (Promiň Karle). Tak jsem jen někdy rozčilenej. Přesunujeme se do Cuzca a naháníme telefonicky právníky v Sao Paulu, zda by mohli zaslat na banku oni, alespoň kopii smlouvy (před odesláním DHL jsem udělal skeny originální smlouvy). A tak nakonec řada ochotných lidí zasílá kopie na patřičná místa bance.

Karel nakonec zakázku dostal. Ale dokumenty bance došli za 5 minut 12. Dokonce od právníka v Sao Paulu a z DHL současně. Dnes (21.1.15) jsem s ním mluvil. Říkal že to konzulátu nedaruje. Ani já a tak píšu tohle povídání.

Tak ještě pár zajímavostí:

1/ Do Peru nesmíte s sebou brát dron. No, kdo by to taky dělal, že ano.  Všude se smí – Ekvádor, Brazílie, Bolívie, Chile, Argentina. Ale Peru ne. No ono to je nakonec úplně jedno. Dron nad 3800 mnn lítá nestandardně a havaruje.

2/ Pozítří letím na Kubu. Tam se zase nesmí brát GPS. Chápete to někdo? Kdo se v tom orientujete, poraďte?

Bolí mě záda, ale nedbám. Kluci lezci, se pokusí dokončit svoji novou cestu – cca 8 těžkých lanových délek. My trubci (doprovod) zkusíme obejít ledovec až k jezeru Viedma. Je to na 4 dny po ledovci, snad to vyjde. Jsem celkem dost, pozadu s filmováním. Ne že bych něco podcenil, ale ten ledovej vítr nám kazí plány. Dělat časosběry, sekvence a jiný vychytávky je téměř nemožný.

Například jsem chtěl zachytit jak vítr bere vodní hřebínky na potoku. Nemožný. Člověk při tom promrzne a ještě riskuje, že příjde o kamery. Není to ale jen Patagonií. Vzpomínám, že jsem se tu jedou s kamarády koupal v jezerech, kam bych dnes nevlez. To už je ale dost dávno – v roce 2002. Všichi tady věří v lepří počasí. Na druho stranu, prý tu někdy dokáže být taková svoloč, že nejde vystrčit nos víc než 2 týdny. Tak zatím to tak strašný tedy není.

Haj Hou

Dost mě tady překvapilo, jak se obec El Chalten, kdysy vesnice o par domech na konci světa, rozrostla. Taky je tu mnohem víc turistů, ale pokud člověk zamíří mimo nejvyšlapanější trasy, je klidně sám několik dní. A to se pak zase těší dolů do kempu, na sprchu, chatku a vynikající argentinský víno.

Haj hou.